Pan M.K. (56 let) byl učitelem fyziky a tělocviku, inteligentní a oblíbený žáky i kolegy. Pád na dno začal nenápadně – po smrti manželky ho kolegové po vyučování občas vzali na skleničku do restaurace, aby přišel na jiné myšlenky. Byl tak sám, děti byly velké a daleko. Nebyl příliš zvyklý pít, takže  po dvou „frťanech“ nevěděl čí je, ztrácel zábrany a sotva se dopotácel k nejbližšímu automatu. Ráno se divil, kde že má výplatu. Co teď? Bez peněz, do konce měsíce 4 týdny?  Rychlá půjčka, vždyť v reklamě  to jde tak snadno. „Jasně, není problém, půjčíme vám 5000, za měsíc vrátíte 10000“. Jenže další výplata opět zmizela v jednorukém banditovi. Další půjčka, další lichvářstký úrok. Pan M.K. prodal auto, garáž. Peníze opět zmizely. Vždyť štěstí jednou musí přijít.

Nepřišlo.  Přišli vymahači dluhů. Vyražené zuby si ale neodnesli, nechali je dlužníkovi v dlani.  Na pana M.K. se nakonec štěstí usmálo, o jeho trampotách se dověděla rodina, ačkoli dělal vše pro to, aby se jeho tajemství neprovalilo. Následovalo psychiatrické léčení, odvykací kůra. A happy end, který pro tuto diagnózu není zrovna pravidlem – pana M.K. podrželi kolegové v zaměstnání a hlavně, o práci nepřišel. Neodvrátila se od něj rodina – zaručili se za něj a zpočátku zaplatili dluhy, pak mu pomáhali závislost překonat.  Neskončil tak jako troska bez domova, někde v kanále.

Jistě, do značné míry si za všechno mohl sám. Každý svého štěstí strůjcem, však je demokracie.  Ale bez „výherních“ automatů na každém rohu to celé nemuselo být.